Bautzen-Lausitzer Sorben

Na setkání přidružených škol UNESCO (22.- 24.9. 2019 ve Znojmě) jsme prezentovali náš červnový projekt k tématu „malé evropské jazyky“: Jazyk a tradice Lužických Srbů (Lausitzer Sorben), v rámci kterého jsme navštívili nejdůležitější instituce Lužických Srbů ve městě Budyšín (Bautzen), ve Spolkové zemi Sasko (Sachsen).

Lužičtí Srbové jsou slovanskou národnostní menšinou, která žije na území dvou spolkových zemí SRN:

Sasko a Brandenbursko (Sachsen und Brandenburg).

Bautzen je centrem Horní Lužice (Oberlausitz),

Cottbus je centrem Dolní Lužice (Niederlausitz).

4. června se vydala skupina 19 studentů s Mgr. Vojtovou a Ing. Štěpničkou vlakem do Budyšína. Dopoledne jsme navštívili gymnázium (Serbski gymnazij), kde se vyučuje v lužické srbštině a v němčině. Paní zástupkyně nám vysvětlila systém vyučování, studenti, kteří se učí česky, nám prezentovali informace o Budyšíně v češtině, lužické srbštině i němčině. Poté byli studenti rozděleni do skupinek a pomocí hry „Šulska rallye“ prozkoumali školu a internát.

Po krátké přestávce v aule školy (a svačině, při které nám krásně preludoval na klavír Honza Koťátko) jsme se prošli do centra města, kde se nachází nakladatelství, vydávající noviny, časopisy i knihy. Pobesedovali jsme se šéfredaktorem novin „Serbske Nowiny“, v nichž byl druhý den uveřejněn článek o naší návštěvě, a prohlédli jsme si knihkupectví.

Naší další zastávkou bylo sídlo lužickosrbských spolků „Haus der Sorben/ Serbski dom“, tam jsme v Srbském kulturním informačním centru vyslechli informace týkající se rozhlasového vysílání a tradic (kroje, zvyky,…).

Před odjezdem domů nám zbylo i trochu času na prohlídku centra města a ochutnání „Curry Wurst“ a „Eis“.

 Mgr. Vojtová

  Dne 4. června jsme se my, studenti gymnázia Ivana Olbrachta, vydali do německého Budyšína. Cílem této cesty bylo dozvědět se něco o jen málokomu známém jazyce - lužické srbštině. Jako doprovod s námi byli paní Vojtová a pan Štěpnička, kteří celý výlet vymysleli a zorganizovali.

   Naše cesta začala v 6:48 na vlakovém nádraží v Semilech. Kvůli výluce jsme z Liberce do Hrádku nad Nisou jeli autobusem. V Žitavě/Zittau jsme nabrali mírné zpoždění a ve  Zhořelci/Görlitz jsme se tak na hodinku mohli projít po nádraží, které bylo velmi pěkné a pro nás netypické. Při čtení různých cedulí, nápisů a plakátů jsme si trénovali němčinu, učili se orientovat v německých jízdních řádech.

   Na gymnáziu v Budyšíně, což je jediná škola vůbec, kde se vyučuje horní lužická srbština a český jazyk, jsme se seznámili se stylem výuky, fungováním tamějšího gymnázia a následně jsme zhlédli studenty připravenou prezentaci o Budyšíně a okolí. S tou si dali velkou práci, neboť jsme měli možnost zhlédnout a slyšet ji ve třech jazycích – v němčině, češtině a v lužické srbštině! Poté jsme byli rozděleni do skupin a němečtí  studenti nás sami provedli po areálu školy. Dostali jsme pracovní list s otázkami v lužické srbštině, který jsme vyplňovali, abychom blíže poznali jazyk i budovu.

   Po krátkém občerstvení jsme vyrazili do redakce nakladatelství Domowina. Tou nás provedl a představil ji šéfredaktor deníku Serbske nowiny/Sorbische Zeitung pan Wowčer/ Schäfer. Tohle je jediné místo na celém světě, kde se noviny píší v lužické srbštině. Každý den vydají čtyři stránky aktualit a v pátek je speciální vydání osmi stran. Na konci měsíce pak připraví výčet z celého měsíce v němčině. Součástí tohoto nakladatelství je knihkupectví, kde jsou knihy opět v lužické srbštině. Dokonce nám ukazovali, že do tohoto jazyka mají ještě z dob druhé světové války přeložené české knihy, jako je třeba Babička od Boženy Němcové nebo Krteček od Zdeňka Müllera.

   Další zastávkou bylo sídlo lužickosrbských spolků  „Haus der Sorben“, kde jsme se dozvěděli něco o typických zvycích Lužických Srbů a jejich kultuře. Zajímavým zvykem je například velikonoční objíždění polí na koních. Věří, že jim to přinese lepší úrodu. Jede proto průvod několika tisíc koní, které je nutné shánět po celé zemi. Na krásně ozdobených koních však mohou jet pouze muži.

   Nakonec jsme dostali i čas, ve kterém jsme si mohli projít zajímavosti města. Viděli jsme Most míru (Friedensbrücke) a věž (Reichenturm), která je vychýlená z osy kvůli těžkému zvonu, který tam v minulosti zavěsili. Netradiční je také evangelicko-katolický kostel, jenž je zajímavý právě spojením těchto dvou církví. Uprostřed kostela je mříž, která ho rozděluje na dvě části: evangelickou a katolickou. Na radnici jsme viděli věž se třemi hodinami a mohli si projít i starou část města z doby Václava IV.

   Z města jsme odjížděli v 17:35 a cestou se zastavili v Žitavě, kde jsme se šli podívat k úzkokolejce, díky níž je mimo jiné město známo. Cesta proběhla bez komplikací a ve 21:06 jsme opět stáli na místě, kde náš výlet ráno začal.

   Díky této cestě jsme se dozvěděli něco o nové kultuře a zjistili, že naše jazyky jsou skutečně podobné a pokud mluvíme pomalu, není těžké si rozumět.

Tereza Šupová, studentka 2. ročníku GIO Semily